Dezinformace a šíření záměrně falešných zpráv bylo součástí historie od dávných dob. V našich krajinách se například rozšířil mýtus o zradě českých šlechticů v bitvě na Moravském poli. Poté, co zemřel náhle v mladém věku 17 let český král Ladislav Pohrobek, zase mezi lidmi kolovala zpráva, že ho nechal otrávit Jiří z Poděbrad, který se po jeho smrti ujal vlády. Jak ukázaly výzkumy posledních let, vše bylo přece jen poněkud jinak.

V epoše modernity však byly dezinformace ještě v daleko větší míře zapojeny do propagandistických her, především v rámci diktátorských režimů, jak nacistického, tak komunistického, které využívaly manipulace s fakty k posílení své legitimity a vytváření obrazů nepřátel, které chtěly likvidovat, ať to byli Židé, nebo tzv. třídní nepřátelé, tedy sedláci, církev, živnostníci, nesouhlasící inteligence, nebo dokonce i sami soudruzi, kteří se "požírali" mezi sebou. V souvislosti s mezinárodní scénou se pak cílené konstruovalo negativní vymezení vůči politice Západu, která byla označována jako imperialistická a v rámci česko-německých vztahů se kontinuálně poukazovalo ve sdělovacích prostředcích na nebezpečí sudetoněmeckého a západoněmeckého revanšismu. Část české i německé populace má za sebou zkušenost propagandy za komunistického režimu, což však bohužel v současné době občany nečiní imunní vůči novému fabulování reality.

Zatímco v době komunismu u nás panovala informační poušť, nyní se pohybujeme v informační džungli. Výsledek je však stejný, ztráta orientace a snadnější náchylnost k manipulacím i k nedůvěře komukoliv a v cokoliv. S tím souvisí i určitý paměťový optimismus, který vytěsňuje všechny konfliktní, komplikované a špatné momenty a také si idealizuje život v despotickém režimu, který tvrdě omezoval občanské práva, jak se velmi dobře ukazuje kniha "Gute Erinnerungen an schlechte Zeiten. Wie nach 1945 und nach 1989 rückblickend über glückliche Momente in Diktaturen gesprochen wurde", vydaná v roce 2021.

Nástrojem k šíření různých polopravd a lží se bohužel v hojné míře stávají nové technologie v podobě sociálních sítí. Dříve dalo poměrně velkou práci napsat a poslat nějaký anonym, nespokojenost či stížnost, nyní stačí jen pár kliků a každý může vykřičet své zlosti nesrovnatelně většímu publiku. Nerespektují se zde nějaké morální konvence a pravidla, uráží se a šíří také konspirační údaje. Není často důležité mít v ruce nějaké adekvátní argumenty, ale zaujmout primárně svými emocemi. Podle seriózních vědeckých zkoumání má na sociálních sítích větší šanci obsah, který je zavádějící. Jedním ze závažných problémů, které fenomén "fake news" doprovází, je také komunikační zapouzdření, což vyvolává skutečně vznik nekomunikujících tzv. sociálních bublin a také komunit, které spolu mnohdy sdílejí i nesmyslné a konspiračně pojaté pohledy na svět. Rizikem však není samotná technologie, ale vždy jen člověk, který ji používá.

Téma dezinformací a jeho rezonance ve veřejném prostoru zesílilo zejména na počátku 20. let tohoto století v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru. Bizarní část těchto dezinformačních her se týká také zpochybňování základních vědeckých pravd, k nimž lidstvo dospívalo staletími bádání a objevitelských cest, třeba jako o kulatosti Země. S určitou nadsázkou bych poradil těm, kdo v těchto skutečnostech tápou, aby zkusili zalistovat v takových publikacích, jako jsou dětské encyklopedie "Rozum do kapsy", nebo "Už vím proč", které si pamatuji také ze svého dětství. 

Bohužel humorné to vůbec není, protože na Slovensku tato konspirační tvrzení vyslovují lidé i ve vysokých politických funkcích. Samozřejmě, že se naše poznání neustále vyvíjí, posouvá a interpretuje, ale na základě relevantních zdrojů a informací. Bez shody na základních faktech těžko můžeme hledat racionální východiska z problémů.

Dezinformace a polopravdy jsou také jednou z ingrediencí pro posilování populistických tendencí, které využívají oprávněné obavy občanů a existující reálné problémy nikoli k hledání konstruktivních řešení, ale k vyhrocování společenské atmosféry. Populismus se mimo jiné vyznačuje dichotomií mezi "obyčejnými lidmi" a "zkorumpovanou elitou", antielitářstvím, nepřátelstvím vůči demokratickým institucím, a polarizací politiky. Cílené šíření dezinformací pak přispívá k nesmiřitelnému rozdělení společnosti, což mnozí odborníci vnímají jako jedno z rizik pro současnou liberální demokracii.

Na evropském kontinentě, bez ohledu na to, zdali se jedná o západní země s poválečnou demokratickou kontinuitou, nebo postkomunistické státy, posílily populistické a nacionálně orientované strany, což je příklad České republiky i Německa. Ty využívají ve svých strategiích také náboženskou argumentací, která se mimo jiné spojuje s obranou tradičních hodnot a souběžnou kritikou EU a Západu jako celku. Jedná se často pouze o určitou nálepku, kdy se z křesťanství dělá jen politický instrument k potírání oponentů. Názorným příkladem je i Putinův režim v Rusku, který komunistický kabát převlékl za pravoslavně civilizační, načež na jeho obranu začal podnikat řadu propagandistických operací, v nichž jsou dezinformace pochopitelně pevnou součástí. V jednoduchých výkladech složitých problémů dnešního světa lze navíc nalézt spojnice křesťanských tradicionalistů s různými extremistickými hnutími. Vedle pseudovizionářů s předstíraným křesťanským nátěrem se politickým tématem stávají i účelové výklady dějin, což můžeme opět velmi dobře pozorovat na ruském zdůvodňování vojenské agrese proti Ukrajině. V posledních letech ještě navíc vstupuje do dezinformačních her role umělé inteligence, kdy díky nahraným videím imitujícími známé osobnosti vzniká další nebezpečný prostor k manipulacím veřejným míněním.

S fenoménem "fake news" souvisí také fenomén alternativních médií, které se stylizují do role důvěryhodných informačních zdrojů. To doprovází útoky na důvěryhodnost veřejnoprávních médií a objevují se opět tendence k jejich mocenskému spoutání. Obzvlášť demokratické státy pak těžko hledají hranici mezi nebezpečnou lží a právem lidí na názor.

Jak říká například teolog Tomáš Halík, čas současných krizí je určitě i časem příležitostí a nových výzev. Je proto třeba rozvíjet autentickou podobu křesťanství, která vnímá člověka jako bratra, nikoli primárně jako nepřítele, které se opírá o evangelijní zdroje, nikoli o politicko-ideologické výkřiky. V této terapeutické a duchovní rovině křesťanství hrají bezpochyby důležitou roli i čeští a němečtí křesťané z Ackermann-Gemeinde, kteří se již dlouhodobě podílejí na snahách o opravdové sblížení a odpuštění a překonání názorových stereotypů o druhých.

Jaroslav Šebek

člen předsednictva SAG